Články

zemřel bývalý reprezentant Zdeněk Strnad...

(dokončení z titulní strany)

Brněnský motokrosař Zdeněk Strnad skončil po závodě v MS Rusku s propíchnutou nohou. Po cestě domů vystřídal řidiče za volantem.

Udělat deset kliků? Ujde to. A padesát? Solidní. Pro Zdeňka Strnada tyto počty vyvolají jen úsměv. V nejlepších dobách své kariéry jich zvládl klidně tři sta v jedné sérii. A k tomu přidal ještě tisíc dřepů. Nyní už šestašedesátiletý muž nedělal box ani kulturistiku. V letech 1964 až 1979 zářil mezi československou a světovou elitou v motokrosu. „Takové výkony jsem nedělal každý den, jen z hecu. Ale i teď jich ještě s odřenýma ušima padesát zvládnu,“ hlásí brněnský rodák.

Při svých úspěších, mezi které patří například tři republikové tituly a dlouholetá reprezentace v závodech mistrovství světa, Strnad hodně spoléhal na dobrou fyzickou přípravu a silné nohy z lyžování. „Jakmile je nemáte, schytáte pár ran a máte dost. Na světovém šampionátu ve Španělsku bylo vedro pětačtyřicet stupňů a my jsme jezdili dva závody na tři čtvrtě hodiny. V tom by dnes kluci zdechli. Říkal jsem každému, ať si představí, že by v takovém horku měl deset minut klusat. Bude zpocený jako hovado,“ směje se.

Ještě než Strnad dosáhl svých největších úspěchů, v roce 1967 zažil krizový okamžik kariéry. „Zraněný jsem mockrát nebyl, pokud nepočítám zlomené kosti. Tehdy jsem měl zrovna výborně rozjetou sezonu, v mistrovství světa jsem jel na medaili,“ vysvětluje.

Při závodě v Rusku ale málem přišel o nohu. „V posledním kole mi stupačka jednoho ze soupeřů propíchla nohu v lýtku a přetrhla mi hlavní tepnu i nervy. Byla to obrovská díra,“ ukazuje na velkou jizvu.

Víc než měsíc ležel v tamní belgorodské nemocnici. „Jelikož jsem ztratil hodně krve, dávali mi infuze přímo od dárce do žíly. Do rány se mi dostal nějaký bordel a doktorům jsem rozuměl, jak mluví o gangréně. Jen jsem si v duchu říkal: Kristepane, snad mi nechtějí uříznout nohu,“ připomíná nejtěžší životní zkoušku.

Injekce penicilínu

V duchu mu tehdy proběhla rada od blízkého přítele. „Říkal nám, že pokud se zraníme, hlavně ať to není v Rusku. Kamarádovi tam operovali slepé střevo jen v lokálním umrtvení. Nakonec mi lékaři zachránili život, když do mě prali třeba patnáct injekcí penicilínu denně,“ připomíná náročnou léčbu.

Domů se dostal až na podzim. Po strastiplné cestě. „Ještě s hnisající ránou jsem jel sedm set kilometrů moskvičem do Moskvy. Nemohl jsem se jí skoro dotknout, jak mě bolela. Měl jsem sice řidiče, ten ale jel pomalu, a když jsme míjeli protijedoucí auto, vždy raději zastavoval. S takovou bychom se na letiště snad ani nedostali. Proto jsem ho posadil na místo spolujezdce, ujal se řízení a zraněnou nohu jsem si hodil jemu do klína,“ usmívá se.

Cestu letadlem do Prahy zase absolvoval na židli připevněné upínacími pásy mezi řadami sedadel. „Když jsem přijel domů, rodiče mě téměř ani nepoznali. Byl jsem jen kost a kůže, shodil jsem dvanáct kilo,“ dodává. Aby toho nebylo málo, kvůli přímé transfuzi krve dostal ještě žloutenku.

Pro tehdy dvaadvacetiletého mladíka šlo o nejhorší zážitek kariéry. „Kdyby mi tehdy uřízli nohu, asi jsem si vzal život. Nedokázal bych si tak zbytek života představit,“ tvrdí.

Hrůzostrašný příběh jej ale od závodění neodradil. „To vůbec. Šlo o výuční list motokrosaře. Akorát na to doplatilo zdraví, špatně chodím. Když ale přijdu na ortopedii, jsou tam lidi, kteří nic takového nedělali a mají větší problémy než já,“ porovnává.

Po náročném zranění a následné žloutence vypadl nadějný jezdec i z české reprezentace. Svoje kvality ale prokázal tím nejlepším možným způsobem: v roce 1968 získal československý titul ve třídě do 250 kubických centimetrů.

Následně přesedlal do vyšší třídy půllitrů, kde se v letech 1976 a 1978 radoval z dalších dvou prvních míst. „Uspět na závodech mistrovství světa bylo hodně složité. I když jsem jezdil do desítky, moc to neznamenalo, protože body bralo jen nejlepších šest. Navíc jsme museli sedlat pouze československé stroje, které postupně na zahraniční konkurenci ztrácely,“ říká.

Navíc měl od roku 1969 zakázáno závodit za oceánem. Kvůli emigraci svého staršího bratra. „Kdybych jezdil za Duklu, určitě by mě vyhodili. V Rudé hvězdě mě ale podrželi. Jen mi říkali, ať s ním nejsem v přímém kontaktu. I když to pro mě znamenalo problémy, bráchovi jsem to nevyčítal,“ odpovídá.

Před cestou na závody jej dokonce v Československu přesvědčovali, ať sourozence přiveze ze západního Německa zpátky. „Nakonec jsem ho vezl do Kolína nad Rýnem na letiště. Před odletem do Ameriky jsme se rozloučili, jako kdyby jel jen k nám domů do Brna. Nakonec jsme se neviděli šestnáct let,“ popisuje.

Strnad svého staršího bratra nikdy nenapodobil. „Viděl jsem, jaké to je venku. S rodiči jsme si říkali, co je lepší. Jelikož jsme byli zajištění, neměli jsme se zas tak špatně,“ vysvětluje.

Z lyží na motorku

Strnad k motorkám přičichl poprvé ve čtrnácti letech. Čtyři roky předtím už lyžoval. „Postupně jsem zjišťoval, že z toho nic nebude. Hory jsme měli daleko, oproti klukům z Tater, kteří mohli stát na lyžích celý rok, jsme měli velkou nevýhodu,“ vysvětluje.

K motokrosu jej nasměroval odchod bratra na vojnu. „Zůstal po něm doma pionýr. Odstrojil jsem ho, sehnal terénní gumy a začal na něm lítat po lese. Strašně mě to bavilo, takže matka mě nemohla dostat ani k obědu,“ směje se.

Vojenskou povinnost v roce 1964 už strávil v pražské Rudé hvězdě, za kterou závodil. O dva roky později už pravidelně jezdil podniky světového šampionátu. „Rodiče se o mě strašně báli. Potom se s tím smířili a brali motokros jako moje zaměstnání. Jsem rád, že moje děti nejdou v mých šlépějích. Člověk totiž musí mít i trochu štěstí, aby vše ve zdraví přežil. Motokros je obrovsky náročný především na klouby,“ ví z vlastní zkušenosti.

Tenkrát jej hnala hrdost a i šance po úspěchu. „Sportoval jsem, abych se dostal do zahraničí a také abych viděl nějakou korunu. Furt to bylo lepší než pracovat. Nezažil jsem nic lepšího, než když nám venku na stupních vítězů hráli hymnu. Reprezentovat znamenalo poctu,“ hlásí.

Klíčky aktivní kariéry vytáhl ze zapalování ve 34 letech. „Kámoši mi říkali, že jestli se na to brzy nevykašlu, budu jezdit na vozíku. Skoro měli pravdu. Veteráni mohou běhat, jezdit na kole, ale ne na motorkách. Tělo už totiž neslouží tak dobře jako dřív. Měl jsem dost kamarádů, kteří se na motorce i zabili,“ vzpomíná.

Jedním z nich byl i stříbrný olympionik a dvojnásobný mistr světa ve sportovní střelbě Miloslav Bednařík, který se nešťastně zabil v pouhých čtyřiadvaceti letech. „Byl to můj bažant z Rudé hvězdy. Vždycky jsem mu říkal: Milane, ty jsi mistr světa ve střelbě, ne na motorce, jezdi pomalu,“ uvádí Strnad.

„Doteď se mi chce brečet, když si na něj vzpomenu. Měl jsme ho jako vlastního kluka. Když k nám tři dny nepřišel, manželka už se ptala, kde je Béďa,“ přibližuje blízký vztah s tehdejší velkou československou nadějí v disciplíně trap.

Zdeněk Strnad

Sport: motokros

Narozen: 26. května 1945 v Brně

Bydliště: Brno

Úspěchy: 1x mistr ČSSR třídy do 250 ccm (1968), 2x mistr ČSSR třídy do 500 ccm (1976, 1978), 8. místo na MS třídy do 250 ccm (1967), MS družstev třída do 250 ccm: 3. místo (1969), 4. místo (1966), třída do 500 ccm: 4. místo (1972)

Evžen Zadražil, 2015-11-09