Články

report Ivety Sládkové z fichtltripu po Rumunsku

S Petrou jsem se seznámila minulý rok na lednovém fichtl day v Soběslavi, kde za mnou přišla, že by mě chtěli natočit do jejich dokumentu Pod helmou. Padly jsme si do oka a Petra přišla s nápadem vyrazit na motorkách do Rumunska. Že si nedovede představit, která jiná holka by s ní jela na týden do Rumunska na motorce a ještě pod stan. Nakonec jsme vymyslely, že cestu pojmeme punkově a spíš jako srandu a že tedy vyrazíme na pionýrech. Ty prošly nějakými opravami a laděním. Petra na pionýru nikdy neseděla a prohlásila, že aby to byl opravdový punk, sedne na svého mustanga poprvé až na místě. Na cestu jsme vyrazili ve třech, my dvě a Hynek, Petry přítel. Dojeli jsme dodávkou s károu, na které byla Hynkova KTM, do Maďarska, kde jsme našli camp ve městě Vásárosnamény. V noci nám dorazil ještě poslední člen Vojta, který přijel na svém enduru značky BMW z Brna po ose. Ráno jsme Petře vysvětlili co a jak pionýrem, jak startovat, jak řadit… Projela se po campu a můžeme se připravovat na cesty. Naložili jsme na pionýry kufry a všechnu bagáž. Mustangy pod nimi ani vidět nebyly a místa na sedačce pro nás už taky moc nezbylo a seděly jsme částečně až na nádrži. V campu jsme nechali zaparkované auto s károu a vyrazili jsme všichni do Rumunska. Nejdříve jen já s Petrou, kluci nás po cestě dohnali. Přijeli jsme na hranice, kde jsme byly s mustangy jako atrakce. Seběhli se celníci, obdivovali Jawy, lidé z aut si nás fotili, motorkáři před námi si nás točili na kameru. Přijeli jsme do města Satu Mare a jeli jsme za město hledat místo, kde zakempujeme. Kluci našli místo, roztáhli si plachty na spaní, my s Petrou stan. Večer jsme poseděli a ráno vyrazili na další cestu. Mířili jsme do Săpânțy na Veselý hřbitov. Tam jsme se s Hynkem a Vojtou rozdělili. Sedly jsme na mustangy a vyrazily s Petrou samy. Ostatní motorkáře jsme našimi stroji pobavily, fotili si nás a natáčeli. Na benzině nás dojela partička českých motorkářů. Popovídali jsme, popřáli nám šťastnou cestu, zatleskali nám a vydaly jsme se dál. Na pionýrech už byla znát únava a věděly jsme, že přes horské sedlo za městem Borsa už se dneska nedostaneme. Našly jsme plácek akorát na stan a motorky, rozdělaly oheň, poseděly a vyřízené jsme šly spát.

Ráno jsme se vrátily do Borsy, projely zase celé město a vydaly se směr Săcel. Nastal ale problém. Petry mustang nám začal stávkovat. Zkusily jsme vyčistit trysky, vyčistit kdeco, ale bez úspěchu. Nakonec musel ven sportovní filtr. Místo něj jsme přivázaly kus síťovaných kalhotek. Řešení, kterému se mnoho chlapů zasmálo, ale poradily jsme si. Zastavil nám u silnice český motorkář, jestli máme problém. Sám řekl, že on by si tam s tím neporadil. Zvládly jsme to. Oba pionýry najednou letěly jako draci. Popojely jsme ještě pár kilometrů a začaly koukat, kde bychom přespaly. Petra řekla, že viděla na louce rolníky a že se jich zeptá, jestli můžeme rozložit stan na jejich louce. Brzy jsme pochopily, že o rolníky rozhodně nešlo. Když jsme viděly vozy, na nich peřiny a oblečení, došlo nám, že jde o kočovné domorodce. Bylo nám ale hloupé se najednou sebrat a odjet. Postavily jsme tedy stan, daly jsme do něj i všechny kufry a tašky z motorek. V noci však spadlo pár kapek, zašustily peřiny, zarachtaly kýble a naši sousedi odjeli.

Další den jsme mířily do Salvy. Cesta byla samá rovina, tak jsme valily celkem rychle. Odtud jsme jely do Becleanu. Nakonec jsme se po bloudění všude možně vrátily do Salvy a tam u řeky rozložily stan. V noci přišel šílený slejvák. Trval až do rána a ještě po celé dopoledne. Když přestalo, rychle jsme sbalily věci a vydaly se na další cestu. Mířily jsme do města Târgu Lăpuș. Po cestě nás chytl další déšť. Za městem, u vesnice Suciu de Sus jsme na louce rozložily stan a sušily věci. A přišel Johan. To je kapitola sama pro sebe a dlouhé vyprávění. Ve zkratce – Johan je místní dědula, který kolem nás vodil krávy na pastvu. Umanul si, že náš musí v noci hlídat, aby na nás někdo nepřišel. Byl šíleně neodbytný. Pořád nám chtěl dávat jídlo, Petře chtěl mýt vlasy u potoka, chtěl si lehnout k nám do stanu, představoval nás kolemjdoucím a nemohly jsme se ho zbavit. Nakonec jsme mu druhý den ráno ujely a pokračovaly v poznávání Rumunska. Vybraly jsme cestu, která v mapě vypadala neškodně, žádná sedla tam nebyla zaznamenána. Opak se stal pravdou, drápaly jsme se přes 3 horská sedla. To poslední bylo nejhorší, silnice šíleně strmé. Ale pionýry to zvládly. Sice s přestávkami, aby trochu vychladly, ale daly to. Potom nás čekaly zase serpentiny dolů. Sjely jsme do vsi, našly místo na spaní a vyčerpáním padly do stanu.

V sobotu vyrážíme do Barsany, abychom pořídily konečně nějaké fotky. V Barsaně jsme navštívily klášter a celý takový komplex. Potom jsme se chystaly ještě na další klášter, ale pionýry už stávkovaly, měly toho za ty dny už dost. Po opravách spojky jsme tedy ještě kus chtěly popojet, ale pršelo a řítily jsme se přímo do slejváku a tak jsme radši sjely ze silnice na louku a rychle postavily stan. V tu chvíli déšť přešel. V noci ale přišla bouřka, která byla přímo u nás.

V neděli dopoledne už jsme jen přejely do nedalekého města nakoupit jídlo na cestu a potom za město na benzinu, kde nás Hynek vyzvedl a vydali jsme se všichni na cestu domů. Mě vysadili doma ve 3 hodiny v noci, sami byli doma někdy po 6. hodině ráno. Na cestě byli asi 17 hodin. Stačilo se jednou vyspat v posteli a naložit se do vany a už bychom jely zase. Užily jsme si to, pionýry jely skvěle, jsou to pašáci, že to s námi celé zvládly. Teď vstřebáváme zážitky a za rok snad znovu:-)

Iveta Sládková, 2017-07-12