Články

Albánií křížem krážem

Přetáhl by jsem interval a před odjezdem je potřeba motce vyměnit olej, tak se do toho v pondělí pouštím a zapojuji nabíjecí držák navigace. Po nalití oleje motorku nastartuju ať to proběhne filtrem a sakra, jen jsem se otočil a z Hondy se hulí. Při zpětné montáži plastu jsem přimáčkl + na kostru, nešťastně se propálila pojistka a kus elektroinstalace pod CDI mi celý shořel. Chvilku si dám na rozmyšlenou, jestli začít brečet, nebo opravovat. Vyhrává druhá možnost a před půlnocí motorka spokojeně blafe.

V úterý dokoupit dle rad nějakou tu stravu v Lídlu, sehnat hranatej salám, pití a můžu vyrazit.

Středa ráno START. Počkám ještě na Irenku až se vrátí z noční, pusa, nezbytné rady jak se mám chovat a jak jezdit, za jedna, plyn a pá pá domove! S tím supr pocitem, kdy nevíte co budete jíst a kde budete spát ukrajuji první kilometry. Všude dobře, tak co doma :-) .

Mířím za Jirkou a Jarkou zhruba v mém věku do M. Budějovic. Domluveno je na osmou a tak mám kousek před místem srazu trochu času na „cigáro“ (el. cígo) a kontrolu výbavy. Jen se pokoušejí o emigraci tyčky od stanu, jinak O.K.

Přijíždím přesně v osm, seznamka a můžem vyjet. Trasa Bratislava a po E75 na Budapešť, Segeď a na Bělehrad (paní Milerová).

Jirka vede Afriku 750, to je srovnatelný stroj, tak to celkem odsejpá. V podvečer mineme Bělehrad a je čas se poohlédnout po nějakém spaní. Volíme hotel, bivaku si užijem později dost. Kousek za městem po pravé straně jeden příhodný, vykňourám si (bez papjera) noc za 20 Euro, pokecáme u přijatelného piva a jdem spát. Najeto 864 Km.

Ve čtvrtek 5.9. se probouzíme do krásného rána. Doplním olej do Scottoileru, dám si výbornou kávu, ze zásob tatranku a čekám na spolucestovatele až se vybatolí. Statrujem před devátou pořád po E75 směr jih. Kdo čeká po přejezdu nudného Maďarska v Srbsku změnu, je na omylu, pořád placka, vlevo kukuřice, vpravo slunečnice.

V Maďarsku je nutno zaplatit poplatek za dálnici 6,5 Euro. Je virtuální. Vaše SPZ je po zaplacení zanesena do databáze PC a případná kontrola si tak může v počítači zjistit, jestli jste platili, nebo ne. My neriskovali postih a zaplatili. Domluva šílená, inu maďarština.

Stále po té samé silnici přijíždíme před Niš, kde se už krajina konečně mění a z počátku jsou to takové Brdy, pak Šumava, posléze Tatry a pak to začne!

Ze Srbska překračujeme hranice do Makedonie, kde na čáře mi jeden strejka připadá jako by utekl z nějaké svatby. Bílá košile, černé gatě. Jó svatebčan, celník to byl :-) .

Kousek za hranicí mi v periférce zaujme objekt. Říkám si: ty woe, raketová základna! Prd, byl to první minaret :-) .

Makedonie je země mýtných bran! Od hranic přes Skopje do Gostivaru jich je asi 18 ! Naštěstí berou karty, tak jen zdržení než sundáte rukavice, najdete kartu atd.. Pak se rozjedete a za chvilku znova. Poplatky jsou lehce nad 8 Kč.

Z Gostivaru míříme na město a jezero Ohrid ale před jezerem odbočujem doprava na Strugu a objíždíme jezero z levé strany. Do večera stíháme ještě přejet hranice do Albánie a přímo u jezera před městem Perrenjas domlouváme spaní v kempu za 5 Euro. Připraví nám výbornou večeři, že se nemůžem odvalit od stolu. Pstruh, hranolky salát. Porce pro dva, cena 7 éček i za tři piva k tomu. Večer trochu foukalo a stavba stanu mě stála dva roky života. Hloubkou jezera se místní chlubí, prý 300 metrů! No já našel údaj 290 ale i to je dost. Na makedonské straně je lov červeného ohridského pstruha přísně zakázán, na straně albánské na to kašlou.

Okolní příroda nádherná, ráno ve vodě zahlédnu i kraba. Ten hned vytuší co jsem zač a prchá. Vařič, ešus a koření mám.

Sbalíme a jedem kousek zpátky a na první odbočce hurá do hor. Tam se teda nechová Varadero jako enduro ale jako rozmazlený fracek. Přeložené na zadek poskakuje a chce jinam než já ale nechá se. Později je nutností přeložit náklad. Těžké do tankvaku a na spodek kufrů, lehké do Topcase, stan a karimáti na místo spolujezdce. O něco lepší ale o moc né. Z hřebenů nad jezerem dělám krásné fotky ale smůla, foťák jsem v půlce cesty zapomněl v putyce, tak příště. Sjíždíme zpět k jižnímu cípu jezera a míříme na Pogradec, kde měníme peníze (Raiffeisenbank) a jedem oklikou přes hory směr Korča (tady je pivovar a výborný!), rezervoár Gjacit, Leskovic, Permet. Příroda překrásná, panoramata, no to se musí vidět. K večeru nacházíme sjezd k řece Vijose, slušný plac, tak okouknem a zabivakujem. Večeře ze zásob, panáka a do hajan.

Ráno vstanu a koukám na teploměr. Hůůů, 13 stupňů ale není mi zima. Teplota letí nahoru pěkným trapem. Večer jsem odrbal hygienu a tak hurá k řece. No ta snad pramení v Alpách! Kdo mě zná, tak ví, že do něčeho co nemá třicet nevlezu. Maxx potvrdí zkušeností ze sauny, že bazének, či pobyt na mrazu venku není nic pro mě, já dřepím pořád v té sauně. Za hodinu vylezu, osprchuju se v teplé vodě a jedem domů.

Po pár dnech v sedle už ale moc nevoním, tak tam nakonec vlezu. Za minutu jsem holčička a když už je to tak, dávám se jako správná hospodyňka do praní propocených hadrů. Za necelou hodinu to mám na šnůře suché. Spolucestovatelé se teprv štrachaj ze stanu. Snídaně a vyrážíme směr Permet. Za ním má být zajímavý turecký most a u něj termální prameny.

Nevěřte mapám Albánie! Most s prameny není za Permetem ale před ním. Domluva v těchto krajích je strašná. Jirka se občas chytá s Aj, moje Nj je mi na nic. Vyndáte mapu a oni do ní koukaj jak na plánek tištěných spojů. No nakonec tam trefíme. Místo je to kouzelné, bojím se, že za pár let tam bude hotel a ceny jak v Rakousku. Zaparkujem motorky aby na ně bylo vidět a jdem do plavek zkusit jestli je fakt ten termál léčívý. No je! Vyhládlo mi tam pěkně. Naproti přes řeku je něco jako bistro ale bacha v albánském stylu. Pivo mají, jsem zachráněn. Objednáváme jídlo. Nakonec jde Jirka do „kuchyně“ a něco objedná. Přinesou nám kousky masa z ohně a brambory. Ochutnávám, jasně koza, no problem je to dobrý. Vzpomínám na Irenku jak by se jí obracel žaludek. Tohle by nedala. Rozhodujem se, že dáme odpočinkový a zůstanem tady. Ptáme se jestli můžem postavit stany a kde. Jasně, můžete a kde chcete. Platit??? Néé, za co ??? Fajn. Přejem motorkami v motokrosovém stylu na místo na spaní a jdem ještě do vody, bo je termální, tak mi nehrozí podchlazení. Večer zajdem ještě na pár piv Korča a jdem do stanů. Obtěžují tu nenažrané mušky, tak jdu do kufrů pro repelent. Po jeho aplikaci už mušky neobtěžují ostatní, žerou jen Míšu. Ten jim snad chutnal. Hned jsem ho vyhodil. Tady pozor! V těhle krajích nenechávejte boty venku. Ráno už by tam mohl být někdo nastěhovaný a nemuselo by to dopadnout dobře! V noci mi probudí nějaké zvířátko probíjející se pod stanovou podlážkou za severu na jih. Chvilku přemýšlím jestli mu jí buchnout ale nakonec ho nechávám žít. Prodere se a je klid.

Ráno posnídám, jdu umýt do řeky nádobí. Pár kroků a ztuhnu. Přede mnou to valí půl metru půlcoulový hadice. Jsem chlapec slušně vychovaný, dávám tedy přednost a ve zdraví se rozcházíme . Dnes je výjezd ke klášteru Frasher, N.P. Bredhii, Hotoves a cuknout k Permetu. Nejhorší dřina z celé dovolené!!! Už výjezd od bivaku nebyl ve vyschlém korytě řeky žádná sranda a to nejhorší záhy přišlo. Jirka plánuje POI podle nějaké knížky. Jenže tohle jeli cestovatelé na horských kolech a trvalo jim to dva dny. Po pár letech se o trasu pokoušeli na lehkých enduro motorkách, zapršelo a zůstali tam, museli do vesnice pro muly aby motorky dostali ven. Šplháme po úbočí hor výš a výš. Po pár metrech si přejmenuji cestu na prachovka (opak asfaltky). Mezera mezi motorkami musí být tak dvěstě metrů, jinak papáte prach a vzduchový filtr si taky neprozpěvuje svou oblíbenou. Za dvě hodiny jsme tak v půlce a já mám dost. Vedro a nesjízdná, nebezpečná cesta. Nápad! Sundám si bundu, stejně se štrachám do kopce na jedničku za vydatného spojkování. Než jsem to provedl, tak to přišlo. Nájezd na kámen, odskok předku, trochu plynu Varan jde na zadní tak zaklapnu a plesk. Vypadávám z toho překrásným front flipem a přímo na ten nedohojený loket. Bunda zůstane kde je. Zvednu kolos, no jasně Jirka v čudu, tak musím potáhnout. Čekají o kilák nahoře. Stop u fíkovníku, svačinka a odpočinout. Jedem dál. Potůček, bahýnko, koleje, smyk a už se zase válím na zemi, kurňa pes! Jenže to blbě padlo, sám jí nezvednu. No nic, fláknu tam hadry, přilbu a jdu pěšky. Naštěstí Jirka za tímhle sviňa úsekem stojí a čeká jestli projedu. Prý počkej

vemu foťák, to se musí zdokumentovat. Pomůže mi to po dokumentaci hodit na kola a pokračujem. Výhledy cestou jsou nezapomenutelné, nádhera. Jedu při kraji srázu, kouknu dolů a takový divný pocit, co to jen je??? Strach, mám strach! Šílená hloubka, tady udělat chybu, tak je ende. Raději blíž ke stěně. Zase chyba. V jednom místě špatně odhadnu šířku kufrů, rána do boku a zkušený motokrosař se zas válí na břiše mezi kamením. No ještě, že to nebylo blíž ke srázu. Po čtyřech a půl hodinách dorážíme ke klášteru. Najeto od termálu 33 kilometrů, jsem úplně hotovej. Prohlídka (nic moc, spíše nic) dostanem napít, naberem čerstou vodu do lahví a jedem dál. Do N.P.je to kousek. Tam zastavíme na oddych, pár foto a docela slušnou šotolinou sjíždíme z hor do údolí řeky Vijose, kde přímo v části vyschlého koryta zakempujem. Vzhedem k počasí nedávám tropiko, podebatujem co jsme přežili, pokusím se neúspěšně vychladit pivo v řece a jen co zalezu spím.

Budíček a je mi jako bych v noci skládal 300 metráků uhlí. No nic hygiena a přemáchnout hadry. Triko, nebojte, necvrknul jsem si včera do textilu. Jirka a Jarka jsou spáči. Vyberkaj se když už jsem po snídani. Trochu mi to vadí ale co držím hubu, pojištění mám do konce září a jsme na dovče, ne na závodech. Vyjedem před devátou směr Kelcyre, Tepelene, kde stavíme na výbornou tureckou kávu a pokračujem do Gjirokasteru. Prohlídka města, pevnosti, nákup suvenýrů a pokračujem zajížďkou přes Delvine, kde obědváme čerstvě upečenou ovci do Sarande. Zkoušíme cenu hotelu na pobřeží. Dvacka pro jednoho, dvacetpět dvoulůžko, berem. Sprcha, moře, sprcha, korzo, pivo a zpět do pokojíku s klimoškou. Sarande je na úrovni kteréhokoliv jiného evropského pobřežního přístavu. Přijatelná cena ubytování ale ničím zajímavé, příště klidně vynechat. Vlastně až nanádherný výhled na protější řecký ostrov Korfu.

Ráno (tedy já ho mám v sedm, kolegové v devět) jdem prozkoumat trhy, kde nacházím ryby, které neznám ani z atlasu, milion druhů koření, taky neznám, tisíce druhů ovoce, také všechno neznám a všude vás tahají za ruku ať ochutnáš, vybereš a koupíš si něco. Za hodinu mám dost a zalézám do provoněného pekařství a vybírám si něco, co by mi od pohledu mohlo chutnat. Pět minut pantomimy s pekařem a odcházím s výbornou, čerstvou mini pizzou. Dnes jedem dobít nejjižnější bod naší cesty, řeckou pevnost u jezera Butrint. Pěkná nová asfaltka při pobřeží a pohled se mi pořád stáčí na majestát ostrova Korfu. S vytlemenou hubou s úsměvem šťastného cestovatele dorážíme k majestátné pevnosti, která za dob své slávy musela být chloubou dobyvatel. Nechybí pozůstatky lázní ani amfiteátru. Na Albánii docela mastné vstupné. Pro nás tedy ne. V motoohozu je to obejít docela peklo ale dáme to. V půlce je muzeum vykopávek s klimatizací a po trase omladina u chladících vitrín s nápoji.Sice cena + 100% oproti krámu ale dáte si. Tady pípne mobil a prý vítejte v Řecku. Lepší cena za hovor i sms, nechalo by se i brnknout dom ale jsem škrt, píšu sms jendnou za tři dny. Po obhlídce sedáme na mota jedem podél pobřeží severním směrem na město Vlore. Cestou nad Sarande stavíme na oběd (nejlepší a nejdražší za celou cestu) u hotýlku na pláži. Cena za „dary mora“ byla v cajku ale já blbec jim tam nechal svůj Olympus s futrálem, náhradní baterií do navigace a hrstkou asi dvaceti éček. Sice jsem se tam druhý den fůru kilometrů kvůli těm fotkám vracel ale bohužel… Cestou nacházíme v oblasti vesničky Lukove

nádhernou pláž s místem zdarma na kempování a posledním ze sedmi ještě otevřeným bufetohospodobarem. Překrásné místo, kde zůstáváme dva dny. Nejčistší moře jaké jsem v životě viděl! Zde je ještě Jónské až ve Vlore je hranice s Jadranem a je to sakra znát! Cestou ke stanu od pláže na vás teda číhají nástrahy hromádek od všudypřítomných koníků, koz a krav a ráno mě chodil jeden ponny budit hlasitým čucháním jestli nemám v předsíňce něco k žrádlu. Ale fakt pěkný místo, před vámi moře, vzadu hory, supr. Výborný jídlo (ryby), studený pivo a milá obsluha. Oholit el. strojkem? No problem. Nabít baterky? No problem. Vše bez poplatku. Spát se mohlo na jednom z lehátek přímo v písku před barem, kousek od moře, bylo by to romantické ale já středoevropan by jsem špatně usínal, vlny dělaj bordel.

Druhý den máme free, odpočinkový ale odpoledne nám to nedá, Jarku necháváme hlídat a na lehko bez kufrů jedem prozkoumat okolí. Směr Vlore po pobřeží a za vesnicí Busch, (možná tu maj i Clinton) odbočujeme doprava, bo tam má Jirka poznamenaný POI, promiňte ale zapomněl jsem jaký. Stejně se po hodině motokrosové jízdy s výsledkem asi pět kilometrů musíme potupně vzdát a vrátit. Ani enduro motorka, jen muly. Cestou zpátky se ptáme na obchod. Prý tady za rohem supermarket! No ten byl ! Velikost tak osm krát osm metrů a měla tam paní všechno! Snad i bomby na potápění. Nám stačilo mléko, víno, pivo a chleba.

Tohle je konec první části putování po Albánii. Z tohoto místa budeme 12.9.2013 odjíždět za prvního deště vstříc dalším dobrodružstvím na cestách.

Brzy přidáme fotogalerii.

Míša # 302