Články

Albánií křížem krážem (2. díl)

Míříme po pobřeží severním směrem na Vlore. Za chvilku pauza na oběd a pozoruji těžké mraky. Asi zase začne. Stavíme před Himare na prohlídku turecké pevnosti (doporučuji, zajímavá) a při cestě si ještě motku vyblejsknu před vraty jediné ponorkové základny v Albánii. Mimochodem se tenkrát stala předmětem ostrého konfliktu mezi Hodžou a Brežněvem. To ale většina z vás nebude pamatovat. Pěkný úsek je za městem Himare, kde od výšky nula, stoupáte serpentýnama do tisíce metrů. Za vrcholem se příroda mění. Končí olivovníky a začínají borovice. Jih je teda hezčí. Projíždíme už zase v dešti Dhermi, Llogara a za Vlore míříme opět do hor za nějakým Jirkovým POI. Jenže v tomhle počasí se na našich motorkách fakt nedá , tak se otáčíme zpátky a promočení hledáme ubytko, bo na stan to moc není. Těsně pod Vlore v Orikum dohodnem po smlouvání pokoje já za dvacet, manželé o pět Euro víc. Zdá se mi to nespravedlivé. Nestačíme ani vybalit a vypli proud. Po hodině čekání jdu na pivo do restaurant a ptám se jak dlouho to bude trvat. No to jsem si naběhl. Za to může ten váš ČEZ. Jo, maj pravdu, ten tam operuje :-) . O baterce jdu po “dvou” na pokoj zkusit tu uzeninu co jsem koupil k večeři. Ženská se v marketu hrabala půl hodiny v chlaďáku než mi něco vybrala. Jsem si liboval jak mně nechce urazit něčím s prošlou lhůtou. Dneska si myslím, že právě něco starýho hledala. Jen co jsem to rozpáral, tak jsem to hned poslal oknem kočkám aby to nezasmradilo pokoj. Jdu tedy na večeři do restaurace. Vybaven deseti slovy z angličtiny a rukama, nohama. Při otázce na číšníka co je dobrý, okamžitě píchne prstem na nejdražší jídlo, no to vono. Vyhrají kalamáry, to znám. Po večeři dojde Jiří a trochu mladého číšníka vyzpovídáme. Přes zimu studuje, v létě maká za 180 Euro měsíčně. Ptal se co jsme projeli a hned se hlásí, že patří původem také k „ moutain people“. Jsou hrdí na to, že dokážou žít a přežít v horách. Lidi na pobřeží a v nížinách mají za bábovky. Na vládu mají názor jako my. A zmiňuje tři velké problémy Albánie: vysoká nezaměstnanost, drogy a komunální odpad . Pokecáme a jdem spát.

Druhý den je překrásně! Vojenská snídaně (kafe a potáhnutí z cigára) a jdu nakládat. Komplex ubytování (Olympia Village) je moc hezký a cena v sezoně je 50 E. za pokoj bez stravy. Naproti vidíme poloostrov Karaburun, kde je ovšem military zone a vstup zakázán. Kotví tu pět asi regat, se v tom nevyznám, prostě pět oplechovaných pramic NATO. Je září 2013 Sýrie!!! V Orikum je významné archeologické naleziště a muzeum vykopávek. My vynechali, tak nevím.

Vyjíždíme zase směr Vlore, odkud jsme včera přijeli. Na kraji města je krátký tunel. Zde je hranice mezi Jónským a Jadranským mořem. Hned přímo nad tunelem si nechal vystavět Enver Hodža luxusní sídlo. Ve Vlore najdem cestu jihovýchodním směrem na Tepelene, která vypadá sjízdná. K dispozici máme mapu, kde jsou vyznačena cesty v barvách : žlutá (pohoda, afalt, občas díra), červená (je po pohodě),hnědá (pouze pro odvážné) a černá (to byl Frašer a už nemusím ale projet se nechá) Tato je červená. No to se asi v tiskárně spletli !!! Hned za městem se silnice mění k horšímu až katastrofálnímu, tak za jedna a pomalu. Těch pár kilometrů jsme jeli od 9.30 do 14.30 ! Jó na KX 450 F to bych si chrochtal. Tepelene nám bylo doporučeno jako : bjůtifl. Prd, tam až na kousek hradeb nic není, mažem na Fier a okolo Kučove na Berat. Ten je v údolí a vlevo, vpravo, políčka, zavlažovací kanály a sady. To je sice hezké, že tu makaj a věnují se zemědělství ale už se smráká a kde budem spinkat? Odbočit nejde. Asi cca 6 kilometrů před městem najednou vidím rádoby ceduli. Ty woe, že by alfa? Nebo delta? Možná lambda. Nebude to nakonec kempink? Byl ! A parádní!. Jeden karavan a pár obytných aut. Cena? Za bůra, tak berem. Chcete přípojku 220V do stanu? Dostanete jí! Dole ve vilce malá jídelna, nechat si udělat snídani, oběd, večeři, žádný problém. Sprchy a záchody naprostý luxus! Já tedy prohrabal své dvě hliníkové skříně (mám velký kufry), pojedl ze zásob a absence lednice, tak hurá do červeného vína. Cabernet byl výborný.

Krásné jitro a vzhledem k pěknému místu se rozhodneme zůstat ještě jednu noc. Sundáme kufry a nalehko se vydáme do Beratu. Hezké město se zajímavou architekturou. Pokračujem dál okouknout kaňon Čorovode. Trochu endůrko ale jen trochu, věřím, že tam teď už je položený asfalt. Nečekejte Grand ale za skouknutí to stálo. Vracíme se zpátky s nápadem vyjet ke klášteru na Malý Tomorrit. Dva pokusy a jedna horší cesta jak druhá. Ujeli jsme z každé asi kilák a už jen když jsem vyjel za vesničku aj, aj, aj to nedopadne dobře, to dopadne Míša zase na tlamičku. Nesjízdné, otáčíme směr kemp, stejně je už pozdě. V Beratu nákup. Nějaké jídlo co možná vydrží a pivo, to hlavně! Narvu to do Topcase a hurá. Nó, už vám bouchlo pivo v kufru? Místo večerního posezení peru a myju :-( .

15.9. vyjíždíme z kempu směr jezera Lura. Chybou ne naší ale navigace :-) si to dáme dobře přes Lušnje a blbě přes Durres a Tiranu. Průjezd Tiranou ve mně zanechal nezapomenutelný zážitek.Po tomhle by jsem si dneska troufnul projet i Hanoj. Nakonec se tím chaosem promotáme (hodně mi pomohla dvoutónová siréna) a kdeže jsou ty jezera? Kouknem do mapy oj, černá! No zkusíme. Kdepak, blbě zvoleno. Zkusíme jinou. Taky blbě. Hrozně kamenité. Nejde mi odšlápnout jak bych potřeboval, protože se mi vždycky zadní kufr pokusí zlomit hnátu. Pak rána do spodku, si říkám jestli to chytla vana, tak jsem dojel. Naštěstí to pobral hlavní stojan, který jsem po návratu rovnal dvoumetrovou lešenovou trubkou. Mám náskok (kurňa motokrosař, né?) tak vyberu místo na zastavení a zapínám navi. No, jako tahle stezka tam sice taky vede ale je to ještě 44 Km. Čekám na Jirku s Jarkou. Když doskotačí, tak navrhuji otočit. Jirka navrhuje pokračovat. Říkám ty woe, je půl čtvrtý, tímhle tempem je to tak ještě min. na čtyři hodiny a bůh ví, jak to vypadá dál. Chceš to jet za tmy?? Prej to dáme. Přidávám argument, podívej nahoru na ty mraky, jestli zaprší, tak to ani nesjedem dolů! Nakonec se ke mně přiklání Jarka, že bude rozumnější to obrátit. Nebojím se v horách ale jestli by sprchlo, jako že pak spustilo, já bych to nesjel a on taky ne a mlátit tam s motorkou o kamení se mi moc nechtělo. První názorová neshoda ale nakonec jede hledat místo na otočení. Než se dostanem dolů, je čas na hledání místa na bivak. Přece jenom je už půlka září a stmívá se dříve. Štěstěna stojí při nás, po pár kilometrech cedule camp. Jedu první podle ukazatelů , hup do dvora a přede mnou kostel ! Jsem něco zvoral??? Né, fakt si tam církev přivydělává ubytkem okolo kostela a na faře mají nahoře čtyři pokoje k pronájmu.. (Camping Oasi Alla Chiesa Albania).Prostoru vévodí hřiště se sítí a po pár metrech je rozvod 220V na připojení . Cena za noc opět jen 5 Euro,

sprcha záchod je na faře. Sběhnu po postavení stanu do nedalekého bistrorestaurantu pro pivo, vyberu jim chlaďák, bo potřebuju „big“ a slíbím na zdraví své matky, že zítra flašky vrátím. Copak daj kufry k večeři? Á trenčanský párek s fazolí. Nu co, jsem ve stanu sám, fazole tedy neva :-) . Po večeři chytnu pod sítí (tou na volejbal) WiFi a napíšu dom, že žiju.

Ráno vpravo mraky a vlevo taky :-( . Čekám (zase) až se vzbudí. Dáme poradu, počasí nevypadá dobře na cestu do hor, tak ještě zůstanem a uvidíme. Oběd jdem na doporučení padreho vyřešit tam kde jsem bral včera pivo. Paní jak mě viděla s flaškama, že je nesu, skákala radostí jako by vyhrála první ve sportce. Jídelní lístek není a i kdyby byl, uvidíte ho ve fotkách, byl by nám k ničemu. Ale poflakují se tu místní a jeden umí anglicky. Objednáváme. Nechoďte se nikdy kouknout z čeho vám maso vytáhli a na čem ho připravují, to by se slabší povahy nenajedli, fakt. Po obědě dává Jirka pokec s místním tlumočníkem. Ten něco pohuluje a už se mu slušně roztahují zorničky a dává volume doprava. Přestalo poprchávat, tak jdem ke stanům. Pod ochranou boží je vše na svém místě a nic nechybí. Ve dvě Jirkovi nějak bzíkne a prý dělej jedem pryč. Nelíbí se mi to ale balí, tak jdu na to taky a frflam. Jen co jsem stáhnul tropiko za stanu, tak slejvák. Všechno durch. To miluju! Sbalíme a jedem na Pečkopi.

Jak jsme vyjeli pozdě, tak po pár kilometrech je čas na hledání místa na spaní. Zabivakujem před vesničkou Trojak na hezkém místě s pěkným výhledem co našel Míša hned po tom, co ho Jirka s Jarkou museli vytlačit zahrabaného v kamení u řeky. Při stavbě obydlí přiběhne odněkud omladina a zírá na turisty. Moc nepokecáme, ta albánština se doopravdy nenechá. Když vytáhnu el. cigaretu, tak padnou všichni na zadky a nevěří svým očím. Padne sedmá a zmizí. Jirka povídá, že asi musí být v sedm doma a já mu kontruji, kdepak po sedmý vyráží medvědi za potravou:-) , moc toho už večer neřekne a jde se spasit za zip stanu.

Ráno sbalíme a jede se na nejvyšší horu Albánie, Korabit. Celé dopoledne bloudíme ale nakonec to po desátém zeptání najdem ale hora se stydí v mlze. Pokračujem na Kukéš, že u něj zakempujem. Už je pomalu čas, se mi to ve tmě blbě staví ale Jirku popadne nápad, že objedem jezero Fierza a dojedem do Valbony. Prší, tak nemoky. U Krume přestane, tak je sundáme, to byla chyba a pokračujeme. Blížíme se za šera k Bajram Curri, tady se před pár lety nedoporučovalo vůbec zastavovat. Kosovo nedaleko, kosovští albánci taky a vesele tu kvete obchod s drogami. A leje! Zastavujem za městem a ptám se kolik ještě? Prý pár kilometrů a je tam hotel. No ten by jsem ocenil, jsem celý promočený. Už je tma a jedem a jedem. Makadam a motka plave jak na písku. Nakonec v pohoří Prokletie nacházíme po strastiplné cestě hotel, což je srub a disponuje čtyřmi pokoji. Naštěstí jsou dva volné. Sprcha sice pro hobity ale teplá teče a fén mají, tak suším hadry. K večeři objednáváme rybu a cvak, vypli proud. Prý neva, všechno na plyn. K večeři nám ho zase zapnou. Zase dostanem vylágoš za ČEZ.

Po probuzení jdu udělat pár foto a čekám a čekám na ty dva. Tři hodiny! Navrhuji vzhledem k počasí přesun z hor k moři. Tak jo, jedem na Škodru. Překrásná cesta přes Puké horama. Zastavím udělám foto, popojedu za zatáčku a mohl by jsem fotit zase! Pár závalů ale motorky se protáhnou. Jirka tvrdí, že to nestihnem ale nakonec bez problému míjíme jezero Vau i Dejes, projíždíme Škoder a hledáme pláž Velipoje, prý chlouba Albánie. Trocha bloudění ale najdem. Jízda pískem na foto moře a Varadero se mi vymstí a motorku zahrabávám na pláži. Jirka mně jede vyprostit a hází kasu :-). No tam vám ale byl mrďák. Co tam komu upadlo z ruky to tam leží. Chlouba? Smetiště!!! Asi budou uklízet až na jaře, jestli teda budou.Jirka jede pro pivo a já si dávám panáka výborné albánské Brandy (0,7L v přepočtu za 100 Kč) jako preventivní desinfekci. Do vody vlezu ale Lukove to není. Místo se mi nelíbí, navrhuji na zítra popojet jinam. Spolucestovatelé souhlasí. Ztratil jsem už obě cigára a pár dní

jsem nikotin neměl. Táhnu sebou „vítězný doutník“ tak si ho dopřávám. Na rozloučenou s Albánií, zítra se těším na čistější Montenegro. Nakonec zítra bude všechno trochu jinak.

Konec druhé části putování touhle zemí s krásnou přírodou (i nehorázným bordelem).

Třetí a poslední, snad kratší bude opět za týden. K němu udělám výběr slíbených fotek a zveřejníme.

Míša # 302